I když se Linux stává stále barevnějším a uživatelsky příjemnějším, např. díky programům ovládaným pomocí menu, zůstává vždycky možnost v krajní situaci použít klasickou příkazovou řádku.

-a -f -r -u    
-afru          
-frua
 

-f nazev_souboru
-f nazev_souboru -f
 

20.1.1.2. Příklady

Shrneme-li to, příkazy v Linuxu vypadají například takto:

tux@linux:~>fdisk
tux@linux:~>lsmod
tux@linux:~>ls
 

Tip

Všimněte si, že příklad neobsahuje jen samotný příkaz, ale také promt. To je část tux@linux:~>. Promt uvidíte na uživatelské textové konzoli vždy. Je jakousi výzvou, že nyní můžete psát své příkazy. Standardní uživatelský promt v systému SUSE LINUX vám může velmi usnadnit orientaci. První část před zavináčem je uživatelské jméno, pod kterým pracujete (v našem případě tux). Po zavináči následuje jméno počítače, které je ukončeno dvojtečkou (v našem případě linux). Za dvojtečkou je vypsán adresář, ve kterém se zrovna nacházíte. Pokud následuje jen vlnka, pracujete ve svém domovském adresáři. Promt uživatele root se od uživatelského liší. V našem případě by vypadal takto: linux:~ #

S přidáním voleb vypadají pak takto:

tux@linux:~>fdisk -v
tux@linux:~>ls -l -a
tux@linux:~>ls -la
 

Dále s parametry:

tux@linux:~>fdisk /dev/hda
tux@linux:~>ls /tmp
 

A konečně s volbami a parametry:

tux@linux:~>ls -la /tmp
tux@linux:~>rpm -qpl jmeno_balicku.rpm
tux@linux:~>gcc -O mujprogram.c
 

Podstatné je, že mezera odděluje všechny části příkazu, a tím se stává v Linuxu vyhrazeným znakem.

Všechny informace, ať se jedná o text, obrázky, databázová data nebo příkazy pro konfiguraci systému, se ukládají do souborů, a to v určitém adresáři. Pomocí různých nástrojů tools a programů můžete zobrazit případně editovat obsah těchto souborů.

Speciálním znakem pro oddělování adresářů je v Unixu / slash (v DOSuse používá zpětné lomítko). Cesta path je řetězec jmen adresářů oddělených od sebe lomítkem /. Samotné lomítko pak označuje kořenový adresář rootdir.

Unix rozlišuje velká a malá písmena, tj. název souboru Emil není totožný s názvem emil. Povinné rozdělování na název souboru a příponu, extension není třeba, pokud se nejedná o programy, které to vyžadují (např. latex).

	Tip
Příjemným ulehčením při zadávání názvů souborů, resp. adresářů je funkce klávesy Tab (tabulátor). Zadejte první písmeno požadovaného souboru a stiskněte klávesu Tab . Program shell shell doplní kompletní název souboru (pokud nemáte více souborů začínajících stejně). Dvojí stisknutí tabulátoru zobrazí všechny soubory v adresáři začínající řetězcem, který jste zadali.

20.1.2.1. Adresářová struktura

Při práci v textovém prostředí je rozumné mít přehled o adresářové struktuře linuxového systému. Základní znalosti o funkce jednotlivých adresářů a významu jejich obsahu vám totiž nejednou zrychlý práci a usnadní hledání. Nejvýše postaveným adresářem je /. Na obrázku 20.1 – „Adresářová struktura“ si můžete prohlédnout typický linuxový adresářový strom s domovskými adresáři uživatelů xyz, linux a tux. Adresářová struktura není náhodná, řídí se standardem FHS (Filesystem Hierarchy Standard). V následujícím seznamu najdete krátký popis linuxové adresářové struktury.

Obrázek 20.1. Adresářová struktura

/

kořenový (hlavní) adresář, ve kterém jsou uloženy všechny ostatní adresáře

/home

adresář s domovskými adresáři uživatelů

/dev

soubory zastupující zařízení (hardware)

/etc

důležité konfigurační soubory

/etc/init.d

startovací skripty

/usr/bin

volně přístupné programy

/bin

programy vyžadující rootovská práva

/usr/sbin

programy určené pro správce systému

/sbin

programy určené pro správce a potřebné při startu

/usr/include

hlavičkové soubory C

/usr/include/g++

hlavičkové soubory C++

/usr/share/doc

dokumentace

/usr/share/man

manuálové stránky (man man)

/usr/src

zdrojové kódy

/usr/src/linux

zdrojové kódy jádra

/tmp, /var/tmp

dočasné soubory

/usr

aplikace

/var

konfigurační soubory (také linkované z /usr)

/var/log

systémové záznamy (logy)

/var/adm

data správce

/lib

sdílené knihovny (pro dynamicky linkované programy)

/proc

procesový souborový systém

/sys

systémový souborový systém s informacemi o zařízeních určených předávaných jádru

/usr/local

na distribuci nezávislá rozšíření (např. programy třetích stran)

/opt

dodatečný software a rozsáhlejší balíčky (např. KDE, GNOME, Netscape)

Bash nabízí dvě velmi užitečné funkce, které vám skutečně velmi usnadní práci. Jsou to:

Při práci se soubory a adresáři je nezbytné znát a zadávat správnou cestu (umístění). Nemusíte však nutně vždy zadávat celou (absolutní) cestu, ale můžete začít se zadáváním až od adresáře, ve kterém se nacházíte. Pro domovský adresář se používá znak ~ (tilda). Znamená to, že obsah test v domovském adresáři si můžete nechat vypsat dvěma způsoby a to buď příkazem ls test nebo zadáním absolutní cesty ls ~/test.

Obsah domovského adresáře jiného uživatele získáte příkazem ls ~UzivatelskeJmeno. V našem příkladu adresářové struktury je jedním z uživatelů tux. Pokud bychom chtěli zjistit obsah jeho adresáře, zdali bychom tedy příkaz ls ~tux.

Pro označení aktuálního adresáře se používá . (tečka). Nadřízený adresář je zastoupen dvěma tečkami. Příkazem ls .. tedy dostanete výpis obsahu adresáře, který je nadřízený vašemu aktuálnímu adresář (tomu, ve kterém se zrovna nacházíte). Příkaz ls ../.. vypíše obsah adresáře o dvě úrovně výše.

V porovnání s DOSem má příkazový interpret (např. bash) rozsáhlé možnosti tam, kde se používají pseudoznaky wildcard.

V Linuxu se pseudoznaky neomezují pouze na hvězdičku a otazník. Například pomocí

ls *a???.?
 

můžete nechat vypsat všechny soubory v aktuálním adresáři, kde šestý znak od konce je a a předposlední znak je ..

Místo a můžete použít celý řetězec znaků. Například písmena a, b, c, d, e, f. Příkaz potom bude vypadat takto:

ls *[a-f]???.?
 

Není ani třeba zadávat písmena v abecedním pořadí:

ls *[1,3-5,M-P,a,k]???.?
 

Obsah souborů je možné zobrazit příkazy cat, more a less. Zatímco program cat pouze vypíše text, program more zastavuje výpis po každé zaplněné obrazovce. Konečně program less má více funkcí než klasický more a je příjemnější pro práci. Příkazem less /etc/login.defs nahrajete soubor /etc/login.defs do jednoduchého prohlížeče less.

Pomocí klávesy / můžete zadat hledaný řetězec a potom potvrdíte klávesou Enter. Klávesa n najde potom další výskyt řetězce.

Zajímavá je klávesa F, pomocí které můžete sledovat, jak se například do protokolového souboru provádějí další zápisy. Pomocí Ctrl-c se potom vrátíte do normálního módu.

Klávesou h získáte přehled všech nastavení, která nabízí less , stiskem klávesy q opustíte nápovědu a dalším stiskem i celou aplikaci a dostanete se znovu na příkazovou řádku.

Program less získal jméno z angl. less is more (méně je více) a lze ho používat také pro předávání výstupu dalším příkazům. Více se o tomto způsobu použití dovíte v části 20.1.7 – „Roury a přesměrování výstupu“.

Pro modifikaci textových souborů použijete editor. Tradičním unixovým editorem je např. vi.

Za normálních okolností je standardní výstup monitor a standardní vstup klávesnice. Někdy se však hodí nezobrazovat výstup příkazů např. less na monitor, ale předat ho dalšímu příkazu. A k tomu slouží roury. Pro roury se používá znak |.

Obsah souborů adresáře test můžete zobrazit příkazem ls test | less. O zobrazení obsahu souborů se zde stará příkaz less. Tento způsob zobarezní má význam pouze v případě kratšího výstupu příkazu ls. V případě ls /dev | less, kde by měl být zobrazen obsah souborů v adresáři dev, byste získali jen malou část souborů.

Výstup příkazu lze také uložit nebo-li přesměrovat do souboru. Například příkazem ls test > Obsah vytvoříte nový soubor Obsah, ve kterém se uloží výpis souborů obsažených v adresáři test. Obsah souboru si můžete prohlédnout pomocí příkazu less Obsah.

Obsah souboru můžete použít jako vstup pro příkaz. Například řádky v souboru Testfile uspořádáte příkazem sort < Testfile. Výstup příkazu sort uvidíte na obrazovce. text se bude uspořádávat podle prvního písmena řádky.

jestliže byste chtěli výsledek uspořádání uložit do souboru, využijte oba výše zmíněné postupy. Např. vytvořte soubor obsahující několik náhodných nesrovnaných řádek Nesrovnany a zadejte příkaz sort < Nesrovnany > Srovnany. Výsledek si můžete prohlédnout příkazem less.

Stejně jako standardní výstup je přímo na konozli posílán také standardní chybový výstup. Pokud chcete zapisovat chybová hlášení do zvláštního souboru pojmenovaného např. chyby, musíte za příkaz, jehož chybová hlášení chcete ukládat, ještě doplnit 2> chyby. Pokud chcete do souboru uládat jak výstup tak chyby, dopište za příslušný příkaz >& vse.

Poslední možností, která nám ještě zbývá, je připojení výstupu k již existujícímu souboru. Všechny výše uvedená přesměrování totiž, pokud již existuje soubor stejného jména, tento soubor přemažou a nahradí ho svým výstupem. V některých případech je však víc než vhodné nechat předešlý obsah nezměněný a pouze k němu přístup připojit. V takovém případě místo jednoho znaku > použijte dva znaky >> najednou.

Pro vytvoření a uspořádání archivů slouží příkaz tar tape archive. Takový archiv může obsahovat jednotlivé soubory anebo i adresáře, které obsahují soubory.

Takto uspořádané archivy je potom možné také komprimovat, což ještě více snižuje jejich velikost. Většinou mají komprimované archivy příponu .tgz nebo .tar.gz, nekomprimované potom .tar. Používá se při:

Volba z volá program GNU Zip , který komprimuje či dekomprimuje soubory v archivu. Příkaz tar xvf archiv.tar rozbalí nekomprimovaný archiv archiv.tar. Bližší informace nám podá příkaz tar --help.

Mimo programu tar nabízí Linux také gzip. Zadejte gzip archiv.tar. Příkazem ls, zjistíte, že soubor archiv.tar zmizel a nahradil ho archiv.tar.gz. Tento soubor je navíc mnohem menší a vhodnější pro posílání poštou nebo uložení na externím médiu jako je stará dobrá disketa nebo dnes mnohem oblíbenější flash disk.

Nyní rozbalte tento soubor do adresáře test vytvořený v předešlých příkladech. Nejdřív soubor do adresáře překopírujte příkazem cp archiv.tar.gz test . Přesuňte se do adresáře s archivem (cd test). Soubory s koncovkou .tar.gz lze dekompripomvat neb-li rozbalit pomocí příkazu gunzip. Zadejte tedy příkaz gunzip archiv.tar.gz, , který vytvoří soubor archiv.tar. Ten již umíte rozbalit příkazem tar xzvf archiv.tar.gz.

Speciálně pro zpracování dosových souborů na pevném disku i na disketě slouží nástroje mtools, které obsahuje balíček mtools. Každý z těchto malých programů se pokouší co nejlépe emulovat originální dosový příkaz. Všechny příkazy z mtools mají stejné názvy jako v DOSu, ale všechny jsou uvozeny písmenem m, např. mcopy.

	Varování
Příkazy mtools můžete používat pouze v případě, kdy není připojená disketa (nebo pevný disk)!

Dosové názvy souborů může ještě předcházet písmeno zařízení následované dvojtečkou. Pro oddělování adresářů a souborů se v DOSu používá znak \bslash.

S mtools můžete psát jak /, tak i \bslash. Když používáte \bslash nebo pseudoznaky wildcard jako např. * nebo ?, musí být psány mezi dvoje uvozovky, protože jinak se interpretují dříve než příkaz.

Hvězdička * odpovídá v mtools řetězci vyber vše *.* v DOSu. Místo znaku / pro volby se používá, což je ostatně v Linuxu běžné, minus -.

Standardním zařízením pro mtools je a:. Pokud potřebujete používat jiná zařízení či adresáře, musíte použít příkaz mcd. Nezapomeňte se přesunout zpátky do hlavního adresáře zařízení, než vsunete další disketu, protože jinak není možné načíst nový adresářový strom.

V současné době jsou podporovány následující dosové příkazy mtools:

Podporované formáty jsou následující: pro mechaniku a: (3.5) a b: (5.25) 720 kB a 1.44 MB, resp. 360 kB a 1.2 MB.

V souboru /etc/mtools.conf je možné změnit původní nastavení. Každý zápis je na jednom řádku, např:

Změnou těchto parametrů můžete například používat dvě 3.5 mechaniky. Nesmíte zde ale zadat dvakrát totéž dosové zařízení (písmeno A,B,C...) ani linuxové zařízení (/dev/...).

Po přečtení této části byste měli být schopní provádět základní operace v textovém režimu. Pokud se nyní chcete zbavit všech zkušebních adresářů a souborů, které jste vytvořili při zkoušení uvedených postupů, použijte ke smazání příkazy rm a rmdir. Popis nejdůležitějších příkazů spolu s popisem jejich používání najdete na konci této kapitoly.