Požadavky pro program linuxrc v initrd jsou následující: musí mít své vlastní jméno linuxrc, musí se nacházet v kořenovém adresáři souboru initrd, a musí být spustitelný jádrem. To znamená, že soubor linuxrc lze dynamicky nalinkovat. V našem případě sdílené knihovny v adresáři /lib musí být všechny dostupné přes initrd. linuxrc může být také shellový skript. Aby fungovala tato varianta, musí být shell umístěn v adresáři /bin. Stručně řečeno initrd musí obsahovat minimální linuxový systém, který umožní běh programu linuxrc. Když instalujete SUSE LINUX je staticky linkovaný linuxrc a initrd je udržován jako co nejmenší. linuxrc je spouštěn s právy superuživatele root.

Jakmile linuxrc ukončí svou činnost,, initrd je odmountován a zrušen, proces startu systému pokračuje jako normálně a jádro mountuje skutečný souborový systém. Co bude takto mountováno jako kořenový souborový systém můžeme ovlivnit díky linuxrc. Stačí pouze mountovat /proc souborový systém a zapsat hodnotu skutečného souborového systému v numerické podobě do /proc/sys/kernel/real-root-dev.

initrd se využívá již delší dobu při instalaci: uživatel může nahrát moduly a zapsat vstupy nutné pro správný průběh instalace. linuxrc pak startuje YaST, který převezme řízení instalace. Když YaST dokončí svoji práci, sdělí programu linuxrc, kde se nachází kořenový souborový systém nově nainstalovaného systému. linuxrc pak zapíše tuto hodnotu do /proc a rebootuje systém. Pak YaST nastartuje znovu a instaluje zbývající balíčky systému.

V minulosti YaST nabízel přo instalaci systému více než čtyřicet druhů jádra. Hlavním rozdílem mezi jádry byla přítomnost specifických SCSI ovladačů. To bylo nezbytné proto, aby po bootu došlo k připojení kořenového souborového systému. Další ovladače už posléze bylo možné načítat jako moduly. Nyní se koncepce změnila, k dispozici jsou optimalizovaná jádra, koncepcei není možné déle ovládat programem — protože bychom k tomu potřebovali něco kolem stovky druhů obrazů jádra.

To je důvodem proč používáme initrd dokonce v případě běžného startu systému. Způsob jakým je program využíván se podobá metodě instalace. Linuxrc, který používáme v tomto případě, je ovšem jednoduchým shellovým skriptem s definovanou úlohou nahrát příslušný modul. Typicky jde o jeden modul —, který je potřeba pro přístup SCSI ovladače ke kořenovému souborovému systému.

Soubor initrd vytváří skript mkinitrd (v minulosti nazývaný mk_initrd). V systému SUSE LINUX jsou nahrávané moduly definovány proměnnou INITRD_MODULES v souboru /etc/sysconfig/kernel. Po instalaci je této proměnné automaticky přiřazena správná hodnota (instalace linuxrc zjistí, které moduly byly nahrány). Moduly jsou nahrávány ve stejném pořadí, v jakém se objevují v INITRD_MODULES. To je užitečné v případě používání několika SCSI ovladačů, protože jinak by hrozilo přejmenování hardisků. Když bychom chtěli být velmi přesní, stačilo by nahrát jen ovladače nutné k přístupu do kořenového souborového systému. Ovšem všechny SCSI ovladače nutné k instalaci jsou obvykle nahrávány pomocí initrd, protože pozdější nahrávání by mohlo být tak či onak problematické.

	Důležité
Aby byl nahrán initrd zavaděčem bootu systému stejným způsobem, jakým je nahráváno jádro (jde o soubor map LILO který sleduje umístění souborů), musíte updatovat zavaděč startu systému LILO pokaždé, kdy modifikujete initrd. Toto není nezbytné v případě zavaděče GRUB.