Pro souborový server je výkon diskového subsystému klíčový. Používejte SCSI zařízení pokud je to jen trochu možné. Mějte na paměti výkonnost harddisků a řadiče. Souborový server slouží k centrálnímu uchovávání dat jako jsou uživatelské adresáře, databáze nebo archivy což zjednodušuje administraci dat.

Optimalizování přístupu k diskovému subsystému je klíčové pro souborové servery vy sítích, které mají více než dvacet uživatelů. Předpokládejme že plánujete zprovoznit Linuxový souborový server pro 25 uživatelů s jejich domovskými adresáři. Pokud jeden uživatel průměrně zkonzumuje 100–150 MB pro osobní data, oddíl velký cca 4 GB, který bude připojen do /home bude pravděpodobně dostačovat. Pro padesát uživatelů byste měli použít 8 GB. Pokud je to možné, rozdělte /home na dva 4 GB harddisky, na které se budou rozdělovat zátěž a přístupové doby.

	Tip
Cache internetových prohlížečů by měly být uloženy na lokálních harddiscích pracovních stanic.

Výpočetním serverem je obecně míněn výkonný počítač, který zabezpečuje operace náročné na strojový čas v síti. V normálních podmínkách je takový stroj vybaven velkým množstvím fyzické paměti (více než 512 RAM). Rychlý přístup k diskům je nutný zejména pro odkládací prostory. Pokud je to možné, rozdělte odkládací oddíl na několik harddisků.

Celkové množství času nutné k poskytnutí potřebných je složené z několika částí:

První část záleží na rychlosti síťového připojení a tam je také vhodné místo na jeho ovlivňování. Druhá položka je relativně neměnné a závisí zejména na rychlosti diskového řadiče jako takového. Části tři a čtyři jsou v celkovém součtu nejzřetelnější. Čas pro pozicování hlav je měřen v milisekundách. V porovnání s přístupem do paměti, kde jsou časy měřeny na nanosekundy to představuje rozdíl několika řádů. Čtvrtá položka závisí na rychlosti rotace disků, normálně je také uváděna v milisekundách. Poslední část záleží na rychlosti rotace, počtu hlav a aktuální pozici hlavy (vnější nebo vnitřní).

Pro optimalizaci výkonu je možné zlepšit údaje ve třetí složce výše zmíněného výčtu. Pro SCSI zařízení je vhodná volba disconnect (odpoj), při jejímž použití posílá řadič zařízení (v tomto případě harddisku) příkaz Jdi na stopu x, sektor y. V té chvíli začne pohyb tohoto dosud neaktivního disku. Pokud harddisk podporuje odpojení a logiku pro jeho podporu, řadič okamžitě odpojí disk ze SCSI sběrnice, která je tudíž volná pro přenosy dat z ostatních SCSI zařízení. Po určité době (která záleží zejména na zvolené strategii a na zátěži SCSI sběrnice) je spojení k disku reaktivováno. V ideálním případě se tak stane právě v okamžiku, kdy je zařízení pozicováno na požadovanou stopu a sektor.

Ve multitaskingových víceuživatelských operačních systémech, jakým je Linux mohou podobné parametry efektivně ovlivnit výkonnost systému. Názorný příklad můžete vidět ve zkráceném výstupu příkazu df:.

Filesystem Size Used Avail Use% Mounted on
/dev/sda5 1.8G 1.6G 201M 89% /
/dev/sda1 23M 3.9M 17M 18% /boot
/dev/sdb1 2.9G 2.1G 677M 76% /usr
/dev/sdc1 1.9G 958M 941M 51% /usr/lib
shmfs 185M 0 184M 0% /dev/shm

Pro demonstraci výhod si představte co se stane pokud uživatel root zadá následující příkaz v adresáři /usr/src:

tar xzf package.tgz -C /usr/lib

Tento příkaz rozbalí soubor package.tgz do adresáře /usr/lib/package. Příkazový interpretr spustí tar a gzip (oba umístěné v adresáři /bin na oddílu /dev/sda) poté je package.tgz načteno do /usr/src (na oddílu /dev/sdb). Na závěr jsou rozbalená data zapsána do adresáře /usr/lib (na /dev/sdc). Pozicování stejně jako čtení a zápis na vnitřních bufferů může být prováděno téměř souběžně.

Toto je jen jeden z mnoha příkladů. Jako obecné pravidlo byste měli několik harddisků (s podobnou rychlostí) rozdělit tak, aby /usr a /usr/lib byly umístěny na různých discích. /usr/lib by mělo zabírat přibližně sedmdesát procent kapacity adresáře /usr. Kvůli frekvenci přístupů by měl být kořenový souborový systém (/) umístěn na harddisk, který zároveň obsahuje i /usr/lib.

V Linuxu je většinou velikost paměti důležitější než výkon procesoru. Jeden z důvodu, ne-li ten hlavní, je možnost vytváření dynamických bufferů, které obsahují data z harddisků. Linux pro tuto techniku používá množství různých triků, jako například read ahead (načítání sektorů dopředu) a delayed write (odkládání a následné spojování zápisů na disk). Naposledy zmíněná technologie je také důvodem proč nelze jednoduše vypnout Linuxový počítač. Oba faktory přispívají k tomu, že paměť vypadá zaplněná po celou dobu běhu a že je Linux tak rychlý. Pro další informace čtěte část 9.2.6 – „Příkaz free“.